JÁ A MENTÁLNÍ ANOREXIE

V mém životě nikdy nebyla nejdůležitější krása, postava, celkový vzhled, ale i přes to, jsem se dostala určitým způsobem k mentální anorexii, která je pro nemocného člověka věrný přítel, který ho neopustí ani v těch nejhorších situacích. 
Nejvíce mě ovlivňovalo okolí. Sebevědomí jsem neměla ani když mi přítel říkal: "No, miláčku, jsi krásná". Ale já jsem stále ukazovala moje tělo a vše co se mi nelíbí. Často jsme se kvůli tomu i hádali. Přála jsem si slyšet souhlas na moje připomínky k mému tělu, ale nedočkala jsem se. 
Najednou jsem začala slýchávat připomínky, abych přibrala atd...Moje maminka mi říkala, že se ji ztrácím před očima, ale já jsem to neřešila...stále jsem se sama sobě nelíbila a nemohla jsem s tím žít.....
Až jsem se dostala na krizovou váhu a začala jsem omdlívat a kolabovat ve škola a nebyla jsem ničeho schopna. 
Maminka byla zoufalá ...to samé i můj přítel, který už nevěděl co se mnou má dělat. Už to nešlo dál.... A proto bych chtěla vzkázat všem, takto posedlým holkám, jako jsem byla já, aby se zamysleli a uvědomili si, že tím neubližují jen sobě, ale i svému okolí a všem milovaným osobám svého života.

Anorexie je onemocnění, které se dá včas vyléčit, ale vzpomínky vždy zůstanou a věřte tomu nebo ne, budou pouze další překážkou života, která se nemusela vyskytnout... Byla jsem na léčení, ale i tak mám stále touhu zhubnout...

A holky neblbněte! Život přeci není jenom o dokonalé figuře!

dekuju moc :)

RADOSTI

Dnes jsem si udělala menší radost....a jsem velice spokojená

Značku maybelline  doporučuji..... vééééééééééélka spokojenost.....

MY STORY

Vždy jsem chtěla být krásná holka a líbit se klukům. Časem jsem se začala nenávidět :( a zároveň i hubnout. Styděla jsem se přiznat rodičům a svému příteli, že se nemám ráda a proto hubnu. Můj denní jídelníček se skládal jen s vody a kousku jablka a to někdy ani ne. Byly dny, kdy jsem nemohla dojit do školy, jelikož jsem neměla energii na chůzi do školy natož se učit a dávat pozor. Neměla jsem zájem téměř o nic. Až teď si uvědomuji, jak jsem byla nemožná a jak mi anorexie ničila život Oni mi to stále říkali, ale já jsem se snažila odvrátit pozornost vždy od něčeho jiného :( Začala jsem mít zdravotní problémy a moje psychika padala čím dál níže. Moje nálady byly neúnosné. Po čase jsem začala docházet k paní doktorce,  která mi stále vyhrožovala hospitalizací, ale já jsem si z toho stále dělala legraci a myslela jsem si, že mi jen vyhrožují, abych začala jíst. Moje váha mezitím stále klesala dolů a dolů. Jednoho dne to moje tělo neuneslo a já jsem zkolabovala doma. Šla jsem si lehnou a nebrala jsem to vážně, ale druhý se mi to samé stalo i ve škole. Byla jsem bílá a stávala se ze mě chodící mumie. Rodiče mi říkali, že se jim ztrácím před očima...Můj život se řítil do propasti. Den, kdy jsem se dozvěděla, že jedu na léčení, jsem své rodiče nenáviděla.Tam jsem pobyla více jak měsíc, kde jsem získala spoustu rad do života a vše potřebného, co mi chybělo. Našla jsem si tam užasnou kamarádku s kterou jsem v kontaktu a stále si píšeme a navzájem si pomáháme.Momentálně boj s mentální anorexii zvládám celkem dobře. Ale stále mám problém se svým vzhledem. Snažím se nedívat  do zrcadla, jinak bych se asi propadla do země :( Dnes už vím, že musím jíst, ale každodenní vážení, hlídání jídla, vyhýbání se různým surovinám atd... mě unavuje a nebaví mě to. Někdy mám chuť si  zvážit jídlo, abych věděla kolik gramů to má. V noci se budím a přemýšlím nad tím, jaké jsem nechutné prase a kolik toho sním. Kolikrát se mi o tom zdá a já to mám už jako noční můru, které se nemohu zbavit a která mě děsí den co den.

 toto jsem já...nenávidím svoji postavu :(

stále se vidím tlustá :(

Byla jsem již na léčení s mentální anorexii, přibrala jsem, ale nic víc mi to nedalo :(

Prosím, negativní komentáře si nechte pro sebe. Nepotřebuji to!!! :( :) děkuji :D